SOCHAŘ ZDENĚK NĚMEČEK

Zdeněk Němeček: Kouzelník s míčem (Dribling), 1983, laminát

Fotografie © dr. Pavla Vrbová 2009
(Jakékoliv další užití a šíření fotografie je vázáno na souhlas autorky, o nějž lze požádat na adrese Pavla.Vrbova@seznam.cz.)

Fotografií paní dr. Pavly Vrbové se vracím k souboru sochařských děl, které jsme díky ní viděli na Libeňském ostrově. Nebýt jejího upozornění, byl bych na něj zapomněl, příliš momentálně zaujat Dětskou farmou Eduarda Štorcha na Libeňském ostrově. (Buď už dětinštím nebo to není pohyb zpět, nýbrž příliš zpomalený pohyb vpřed. Pořád těkám a nechávám se strhnout tím, co jsem aktuálně objevil.) Stydím se, protože si sochařského díla Zdeňka Němečka opravdu vážím, ač je mi sportovní tématika dosti vzdálena, ne-li nepříjemna. Vinou dětské zkušenosti, o níž brzy napíšu v souvislosti s jednou skvělou knihou, dodnes nesnáším pach propocených žíněnek, v šatně zapomenutých letitých cviček a bazénových dezinfekcí, píšťalky a zupácký řev trenérů, učitelů tělocviku, plavčíků a rozhodčích v mizerné akustice tělocvičen a bazénů a pocit bezmoci nemotory, jenž nezadržitelně padá z bradel (vlastně z jakohokoliv nářadí) za posměchu obratnějších.
Jméno Zdeňka Němečka (16. 11. 1931 – 18. 12. 1989) chybí v Nové encyklopedii českého výtvarného umění (Praha : Academia, 1995, 2006. ISBN 80-200-0536-6, 80-200-1209-5) i v posledním dílu akademických Dějin českého výtvarného umění VI: 1958/2000 (Praha : Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1489-6). Paradoxně, nebyl v českém sochařství 2. poloviny 20. století postavou snadno přehlédnutelnou. Vyučil se keramikem a studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v tehdejším Gottwaldově. V roce 1959 absolvoval na pražské Akademii (prof. Jan Lauda a prof. Vincenc Makovský). Po svém učiteli Janu Laudovi užíval ateliér na Libeňském ostrově, kde dnes sídlí studio Olgoj Chorchoj. Sochy, které jej obklopují, představují docela reprezentativní průřez jeho tvorbou.
Jsou tu díla, v definitivní podobě dodnes dobře fungující ve veřejném prostoru. Namátkou bronzový odlitek Kouzelníka s míčem stojí před halou TJ Sokol na Eliščině nábřeží v Hradci Králové, olympijská lípa z lodních kotev před halou v Tallinu, akty alegorizující roční doby u základní školy v Luži, kde se Zdeněk Němeček narodil. Nezestárl Hokejista (1985) před zimním stadionem na Výstavišti, ani sousoší Poselství mezi Stadionem Evžena Rosického a Strahovským (Spartakiádním) stadionem (Zátopkova ulice). Stojí vlastně na parkovišti a to mě nutí myslet na Soustředění (1975) před sportovní halou Folimanka, které už muselo pohodlí řidičů ustoupit. Z nádvoří mezi Františkánskou zahradou a ústím pasáže obchodního domu Te-Ta (Ernst Mühlstein – Victor Fürth 1933) zmizel Němečkův Gymnasta (1979), pryč je také co vím první Němečkova velká realizace, bronzový pohraničník se psem na Horním náměstí v Domažlicích, přezdívaný tam Golem a prasátko, s podstavcem navrženým Janem Kaplickým. Podstavec zůstal, pohraničník byl v roce 1991 odstraněn. Prolézačku zvanou Sputnik či Družice (1960) zachránil před likvidací soukromý sběratel a dnes ji lze zahlédnout přes plot na zahradě rekonstruovaného rodinného domu Jiřího Paličky a Emílie Paličkové (Mart Stam a Jiří Palička 1931 – 1932, rekonstrukce Ladislav Lábus a Norbert Schmidt 2003 – 2004, Na Babě 9/1779) v osadě Svazu československého díla Baba.
Nedostatek informací plodí mýty. Obávám se, že když si nepamětník přečte chudičké heslo Zdeněk Němeček v jinak užitečné databázi Vetřelci a volavky (http://www.vetrelciavolavky.cz/sochari/zdenek-nemecek) a dá si mechanicky do souvislosti pro sochaře nadbytečné charakteristiky „přesvědčený komunista a humanista“ a „protěžovaný autor“ s návodnou informací „páchá po Sametové revoluci roku 1989 sebevraždu“, uvízne mu v hlavě hloupý a vůči Zdeňkovi Němečkovi nespravedlivý mýtus. (A to nechávám stranou, že si, ač kandidát věd o umění, neumím představit „sochy na pomezí socialistického realismu a futurismu (…) silně inspirované dílem italského sochaře – komunisty a katolíka Giacomo Manzú.“)