DVĚ FOTOGRAFIE

Dvě fotografie, jež z jednoho místa na vrchu Hájek pořídil 5. října 1929 Antonín Alexander, nejspíš znáte z II. svazku dodatků k původní Zmizelé Praze, který Kateřina Bečková vydala v roce 2003 v nakladatelství Paseka, nebo z její podobně skvělé knihy Zmizelá Praha: Nádraží a železniční tratě, kterou v roce 2009 vydal Ladislav Horáček v koedici s jejím nakladatelstvím Schola ludus – Pragensia a o níž jsem tu už psal. (Pokusil jsem se původně obě fotografie zkusmo spojit v panorama, ale příliš jim to ubližovalo.) S osamělým blokem mezi železničními tratěmi jsme se v závěru poslední peripatetické přednášky zdůvěrnili díky báječné Večerní škole. Za ním je lihovar Franz Xaver Brosche Sohn. Lihovar vznikl už v roce 1832 na Starém Městě na Rejdišti, v roce 1871 byl přesunut do Libně a na jeho místě později vyrostlo Rudolfinum. Pod námi je most Turnovsko-kralupsko-pražské dráhy (TKPE, k. k. privilegierte Tur­nau-Kralup-Prager Eisenbahn), otevřené v roce 1872 a od roku 1883 provozované společností České západní dráhy (BWB, k. k. privilegierte Böhmische Westbahn). Dnes vede po stejné trase po jednokolejném betonovém mostě spojka mezi stanicemi Praha-Libeň a Praha-Vysočany, k němu se přimyká dvojkolejná 410 metrů dlouhá estakáda Holešovické přeložky. Nalevo od bloku činžovních domů je pak druhý most, po němž překonávala Rokytku trať Rakouské severozápadní dráhy (ÖNWB, Österreichische Nordwest­bahn), o níž už tu byla řeč v souvislosti s Karlínem. V provozu byla od roku 1873, zrušena 1984. První trať směřovala na Hlavní nádraží, druhá na nádraží Těšnov. Na Alexandrových snímcích je dobře vidět, jak se usedlost Kolčavka ocitla v sevření dvou náspů, které zavalily její tichý krajinářský park. (Nevím, proč mám tohle místo v takové oblibě, když se tu má nezřízená láska k železnici a má nezřízená láska k romantickým krajinářským parkům ocitají v krutém střetu.)
          Na jižních svazích Sovího vrchu byla vinice, doložená už v 15. století, a v údolí Rokytky jí sloužil viniční domek. To byla původní Kolčavka. Na rozdíl od většiny pražských usedlostí, jejichž jména jsou odvozována od některého z majitelů a vyvíjela se jeho komolením, jméno Kolčavka či Kolčavky se nejčastěji spojuje s nápadným výskytem lasiček. Od 18. století již můžeme sledovat střídání šlechtických majitelů, hůře již podrobné stavební dějiny. Jisté je, že na přelomu 18. a 19. století byla usedlost přestavěna v letohrádek a v přestavbě pro Václava Ubeliho, svobodného pána ze Stiegburgu pak pokračovali i další majitelé. Součástí přestavby bylo i budování romantického parku, vybaveného obvyklým repertoárem drobné architektury. Doklady k jeho podobě ale nemáme. Stejně tak k jímavé legendě o rybnících, které dal v parku zřídit další majitel, Thomas svobodný pán von Brady, podmaršálek a tajný císařský rada irského původu, a v nichž se krátce po dokončení utopili jeho synové či synovci. Pavel Vlček upozorňuje v příslušném svazku Uměleckých památek Prahy, že na indikační skice stabilního katastru z let 1840 – 1842 je jen běžná usedlost bez parku. Skutečně, plochy kolem usedlosti jsou značeny jako zahrady a louky a není tu ani stopa po rybnících. Neznamená to, že tu park nikdy nebyl, jen to, že tu nebyl na počátku 40. let.
          Není to tak dávno, co jsem nad náhrobkem na starém proseckém hřbitově připomínal českého filosofa Františka Čupra (1821 – 1882). Ten koupil v roce 1842 Kolčavku již poněkud zanedbanou za Krištofa a Viléma z Lilienfeldu a když byl rok poté vypuzen z filosofické fakulty i Akademického gymnasia, začal uplatňovat své reformní pedagogické zásady v soukromém vzdělávacím ústavu, který v Kolčavce zřídil. Od roku 1860 fungoval jako tříletá vyšší hospodářská škola a Kolčavka se postupně přizpůsobovala jejím potřebám. František Čupr v roce 1872 ovdověl a rozhodl se školu uzavřít. Kolčavka ale zůstala jeho refugiem, kde se intenzivně věnoval badatelské a překladatelské práci, železnice ale z údolí vyhnala venkovský klid. Po Čuprově smrti proto sloužila různým nájemcům jako výrobní objekt, až koncem století tu Barbora a Ladislav Čuprovi otevřeli hostinec. Čuprovo jméno dnes nese blízká ulice, tedy ulice jen de jure, de facto hnusná frekventovaná silnice mezi Českomoravskou a Sokolovskou na jednom a Proseckou, Zenklovou a Povltavskou na druhém konci. Jezdí se po ní autem také do práce do Kolčavky.