Mladá československá republika zdědila po c. a k. mocnářství Prahu jako svou metropoli sice už s ambicí moderního velkoměsta, ale ještě hodně vzdálenou jejímu naplnění. V oboru civilizačních vymožeností se Praha mohla chlubit (a také chlubila) moderní Lindleyho kanalizací, v roce 1918 bylo k dispozici 170 000 metrů stok, ale většina ostatního zbyla na nový stát. Za jednu z jeho nejpodstatnějších reprezentací tak pokládám Podolskou vodárnu (Antonín Engel 1922 – 1928), transformovnu na Bohdalci (Maxmilián Duchoslav 1927 – 1929) a vysočanskou spalovnu (František Roith 1930 – 1934).
Potřeba spalovny byla ve 20. letech více než naléhavá, Praha se dostala do stadia města dusícího se vlastními odpadky. Když vypukla republika, město sice již nějaký čas zajišťovalo svoz domovního odpadu, způsob ale zůstával poněkud dřevní: Ještě na počátku 20. let se odpadky sbíraly vyzváňkou, tedy sypaly do povozů, projíždějících ulicemi, a odvážely na některé ze sedmnácti smetišť. Ta se v rostoucím městě nutně ocitala v těsném sousedství zástavby a nakonec se z nich staly stavební parcely. Problémy s odpadem se vznikem Velké Prahy se vystupňovaly nejen nárůstem plochy a vzdáleností, do nichž bylo třeba odpadky odvážet. Město obývalo stále více lidí a produkovalo o to více odpadů, oč lépe se jim dařilo. V roce 1923 tak byly zavedeny popelnice, které se svážely na skládky, tam vysypávaly a prázdné opět rozvážely po městě. Nejen nákladné, ale také rizikové z epidemiologického pohledu. Dnešní systém popelnic vyprazdňovaných na místě do kuka vozů byl zaveden až v 1. polovině 30. let.
Souviselo to se systémem, jehož součástí byla i výstavba spalovny. Původně se mělo stavět na pozemcích, uvolněných zrušením holešovické plynárny. Nakonec ale padlo rozhodnutí včlenit spalovnu do rostoucího vysočanského průmyslu a spalování odpadu využít pro výrobu tepla, páry a elektřiny pro jeho potřeby. Pokročilou technologii navrhly a vyrobily Škodovy závody. Přivážený odpad byl tříděn a spalován s přídavkem uhelného prachu ve dvou kotlích. Každý zvládl zlikvidovat 10 tun odpadků za hodinu a vyrobit z nich 20 tun páry. Část hned spotřebovaly dva generátory o výkonu po 5 MW, zbytek odebraly okolní závody. Kapacita byla projektována s jistou rezervou, ta se vyčerpala v roce 1936, kdy spalovna zpracovala 95 000 tun odpadu, a ve 40. letech se přidal třetí kotel. Pára a elektřina nebyly jedinými produkty spalovny, tříděnou strusku odebírala stavební výroba.
Architektonickou podobu dal spalovně František Roith. Využil při tom kombinace železobetonových a ocelových konstrukcí, navržených Františkem Faltusem. Architektonicky, konstrukčně i technologicky špičkové dílo. František Roith (1877 – 1942) studoval na české technice, u Josefa Zítka na německé technice v Praze a u Otto Wagnera na Akademii ve Vídni. Po vzniku samostatného Československa se významně podílel na nové podobě Prahy, jeho dílem je například městská knihovna s residencí primátora, ministerstvo zemědělství či ministerstvo financí.
V letech 1959 – 1982 procházela spalovna rekonstrukcí, komplikovanou častou změnou příslušnosti k nadřízeným podnikům. V závěru své existence už prakticky fungovala jen jako vysočanská uhelná teplárna. 6. června 1997 byl její provoz ukončen a v následujícím roce spuštěna nová spalovna v Malešicích. Roku 2003 zanikla i fyzicky a na jejím místě dnes developerská společnost Finep dokončuje sídliště Nová Harfa (Harfa Park), největší obytný soubor po roce 1989. Na 5,5 hektarech tu bude zhruba 2 000 bytů, většina je již postavena a prodána. Projektovala kancelář AHK architekti.
Czumalova nástěnka 
Napsat komentář