JEŠTĚ K LANNOVĚ VILE (CO JSEM VÁM V SOBOTU NEŘEKL)

Adalbert Lanna ml. (1836 – 1909) byl svým otcem dobře připraven na převzetí rodinných firem. Absolvoval dobově ještě víceméně povinnou iniciační kavalírskou cestu a prošel pak otcovými podniky od českobudějovické loděnice přes obchodní plavbu po Vltavě a Labi, grafitový i uhelný důl, obchod s dřevem a dřevozpracující i hutní závod po stavbu železnice. V roce 1860, už jako spoluředitel rodinné firmy usazený v pražském paláci, onemocněl a během rekonvalescence se v Mnichově probudil jeho zájem o výtvarné umění a umělecké řemeslo. Do Prahy se vrátil už jako sběratel jejich děl. Adalbert Lanna st. zemřel v roce 1866 a jeho syn si přibral společníky Jana Šebka a Morice Groebeho, jeho tichým společníkem se stal Adolf ze Schwarzenbergu. S ním nejspíš souvisí přesun těžiště lannovského podnikání do stavby železnic. Po ekonomických potížích Plzeňsko-březenské dráhy se ale firma více věnovala vodnímu stavitelství, jejím dílem je například holešovický přístav a mělnický laterální kanál s hořínským zdymadlem.
          Sběratelská činnost Adalberta Lanny nebyla ryze soukromá. Stal se jednatelem Společnosti vlasteneckých přátel umění, působil v několika muzejních a sběratelských spolcích. Jeho iniciativa byla rozhodující pro vznik pražského uměleckoprůmyslového muzea, jež štědře podporoval finančně i dary ze svých sbírek. V roce 1868 byl Adalbert Lanna povýšen do šlechtického stavu, v roce 1877 oceněn Rytířským křížem Řádu císaře Františka Josefa I. a v roce 1891 jmenován doživotním členem panské sněmovny říšské rady. Uznání se mu dostávalo ale stále méně a s jistou trpkostí, způsobenou i nezájmem Adalberta III. o umění, se na sklonku života rozhodl pro rozprodání sbírek. Po vzniku republiky rodina prodala firmu bance Bohemia a odstěhovala se do Mnichova. Vilu už v té době nevlastnila, Adalbert III. ji v roce 1913 prodal staviteli Aloisi Potůčkovi. O tři roky později ji už vlastnil Vojtěch Zikmund a zařídil novým kubizujícím nábytkem, navrženým Ladislavem Machoněm. Po roce 1948 se vila stala státním majetkem a v roce 1957 ji dostala do správy Československá akademie věd.
          Proč Adalbert von Lanna postavil bubenečskou vilu? Vysvětluje to především latinský nápis, vytesaný do mramorové desky zazené v hale vily. Jeho český překlad zní: „ADALBERT RYTÍŘ Z LANNŮ SOBĚ, RODINĚ A PŘÁTELŮM PRO LÍBEZNOST MÍSTA A ZA ÚČELEM OSVĚŽENÍ PŘEDMĚSTSKOU VILU NOVĚ POSTAVIL LÉTA PÁNĚ 1872.“ Adalbert von Lanna se v roce 1865 oženil s Franciscou von Bene, v roce 1866 se jim narodila dcera Francisca, o rok později syn Adalbert III. a v dalším roce dcera Alice. Projektování vily započalo v roce 1867. Rodina bydlela ve velkém paláci proti prvnímu pražskému nádraží (čp. 1030/II, Hybernská 9), který si nechal postavit v roce 1859 podle projektu Ignáce Vojtěcha Ullmanna Adalbert Lanna st. Sídlily tu také Lannovy společnosti a v paláci našly místo i synovy rozsáhlé umělecké sbírky. V letech 1872 – 1875 byla podle projektu Gustava Guglitze postavena další Lannova letní vila v Gmundenu na břehu Traunsee v Solné komoře (Salzkammergut). Nešlo jen o vyhovění aktuálním zvyklostem společenské vrstvy, do niž Adalbert von Lanna pronikal (Gmunden byl módním letoviskem aristokracie mocnářství a doplňoval nedaleko ležící Bad Ischl): Odtud, ze Solné komory, pocházel rod Lahnerů, který se později, po přesídlení do Čtyř dvorů u Českých Budějovic, začal psát Lanna. Gmundenská vila skýtala více soukromí pro odpočinek v intimním kruhu rodiny, bubenečská sloužila více společenskému životu.
          Její významy se dají číst ze sdělení, která prostřednictvím fresek a reliéfů vysílá navenek. (Připomeňme, že kolem vily vedla frekventovaná cesta od Písecké brány do Stromovky, tedy komunikace se specifickým „svátečním“ provozem. Její průběh uchovává dnešní uliční síť jen fragmentárně v částech ulic Pod kaštany, Pelléova, V sadech, Schweigerova a Gotthardská.) Nad vchodem putti ukazují radosti života v letní předměstské vile, důvěrnou konverzaci, péči o zahradu a sad, rekreační pohyb, muzicírování a sebevzdělávání. Jeden reliéf na západní fasádě definuje vilu jako prostředí zábavné hry, druhý, na němž putti přehrávají svatbu Amora a Psýché, jako prostředí manželské intimity. Oba reliéfy mají své předlohy, hra putti v renesanční bronzové plaketě papeže Pavla II., svatba ve slavné antické gemě, již vlastnil Peter Paul Rubens. Ukazují tak na třetí význam vily jako prostředí zasvěceného milovníka umění. Zároveň je lze chápat jako odkaz na Lannovo sběratelství. Vysvětluje to i reliéf na rizalitu, kde na tabulce s monogramem A. L. sedí Amor a Psyché. Labuť na amfoře mezi nimi je spojuje s Apollónem. (Antika věřila, že labuť je hudbymilovným ptákem, který ve chvíli své smrti krásně zpívá.) Vůdce Múz a patron umění tak znovu vilu vysvětluje jako prostředí umění a jeho milovníků.
            Tři vlysy v dolní loggii zastupují tři okruhy Lannovy podnikatelské činnosti: Na levém putti provádějí práce, spjaté s dálkovou říční dopravou, na středním pracují v dole a skřítek pečuje o jejich bezpečnost, na pravém dokončují stavbu kamenného mostu. Vlysy horní loggie odkazují na Adalberta von Lanna jako mecenáše umění. Na levém vlysu sedí putti kolem stolu s plány Lannovy vily, putto-architekt ukazuje na řeckou amforu a zdůrazňuje tak antikismus její architekury a výmalby. Střední vlys lze číst jako oslavu umění a zároveň hravou rozpravu o mímetické povaze umění či o vztahu produkce a reprodukce. Pravý vlys pak alegorizuje sochařství a umělecká řemesla v dalším odkazu na stavebníkovo sběratelství.
            Výmalba interiéru se řídí uceleným ikonografickým programem, který doslova manifestuje kulturní úroveň objednavatele. Mytologické výjevy se spojují, jak nedávno přesvědčivě ukázal Jan Bažant, s oslavou Adalberta von Lanna a jeho rodiny. Budeme-li postupovat trojící propojených salonů přízemí od vstupu, výmalba Venušina salonu s ústředním výjevem Zrození Venuše, zasazeným do prostředí Traunsee, se točí kolem tématu vody jako páteře Lannova podnikání. Malby v Apollonově salonu, největším a hlavním salonu Lannovy vily, lze vyložit ze spojení Apollona s Adalbertem III., tedy s nadějemi, které stavebník vkládal do svého tehdy sedmiletého syna. Tak, jako výmalba velkého salonu chápe Apollona jako kulturního hrdinu, je v salonu následujícím kulturním hrdinou Bakchus. Téma Bakcha a Ariadny vysvětluje olejomalba na plátně nad sekundárně zazděným vstupem z Bakchova salonu na terasu: Na venkovní terase tu kolem stolu hodují putti v antickém odění. Větší, Bakchus a Ariadna, jsou manželé Lannovi, menší jejich tři děti. Vlevo v zahradě stojí Lannova vila, vpravo dvojice putti hledí do vltavského údolí. (Koho zastupují, bylo v časech Adalberta von Lanna jeho společnosti jistě zjevné. Jan Bažant navrhoval v roce 1994 ztotožnit podle brýlí krajní putto s Adalbertem von Lanna.)
            Výmalba Travenského salonu v soukromé části vily střídá antickou mytologii mytologií rodovou. Interpretace Jana Bažanta se opírá o porovnání času: 5. prosince 1870 podepsal Adalbert von Lanna kupní smlouvu na pozemek v Gmundenu a teprve následujícího roku tu byl s rodinou poprvé na letním bytě. Gmundenská vila se stavěla v letech 1872 – 1875, výmalba Travenského salonu byla dokončena 14. května 1873. Malířský cyklus, který Gmunden v Bubenči zastupuje, tedy není o minulosti rodu, ale o budoucnosti, o společenské ambici objednatele.
             Problémy s určením autorství, které jsem v sobotu pro úsporu času na místě jen naznačil, začínají u architektury. Běžně stavbu spojujeme s Antonínem Viktorem Barvitiem a Ignácem Vojtěchem Ullmannem, odpovídá to pražské situaci nástupu neorenesance i Ullmannově práci pro Adalberta von Lanna. Přímý doklad jejich autorství ale nemáme a jisté je jen jedno jméno: Stavbu vedl stavitel Franz Havel. Franz Havel (1826 – 1880), jehož podpis nesou dochované plány, by nepřímo na Ignáce Vojtěcha Ullmanna ukazoval, realizoval totiž jeho významné projekty, přestavbu zámku v Chyších, palác Lažanských, Prozatímní divadlo, Ringhofferův a Šebkův palác. Jan Bažant nedávno přesvědčivě poukázal na vazby Lannovy vily s drážďanskou skupinou vil, především s těmi nejvlivnějšími, Oppenheimovou vilou Rosa (Gottfried Semper 1839) a vilou Struve (Hermann Nicolai 1851 – 1852). Otázka zůstává otevřena, o dosavadní atribuci lze důvodně pochybovat.
            S určením autorství malířské výzdoby interiérů potíž je i není: Tradičně se spojuje s Viktorem Barvitiem (1834 – 1902), mladším bratrem architekta Antonína Viktora Barvitia. S ním malíř skutečně spolupracoval, podílel se i na výmalbě dalších vil, které projektoval pro Lannovy společníky, Jana Šebka a Morice Groebeho. U Lannovy vily lze ale jeho autorství prokázat jen u exteriérových fresek. Ve starší literatuře se uvažovalo i o tom, že Viktor Barvitius realizoval kartony Josefa Mánesa. Josef Mánes pobýval v době stavby bubenečské vily díky podpoře Vojtěcha Lanny skutečně v Itálii, předpoklad, že tu studoval vzory pro její výmalbu, ale není čím potvrdit. Na důležitou indicii upozornil v roce 1992 Roman Prahl: Vojtěch Lanna mohl počítat s Josefem Mánesem a tedy i při jeho vyslání do Itálie myslet na bubenečskou vilu. Viktor Barvitius začal na freskách pracovat až v době, kdy už bylo zjevné, že Mánes již mnoho nenamaluje.
           Viktor Barvitius namaloval na průčelí celkem sedm fresek. Výmalbu interiérů mu ale nelze připsat ani na základě formální analýzy. Máme navíc k dispozici doklad o jiném autorství, jen ho před Janem Bažantem dlouho nikdo z nás nebral na vědomí: Franz Klutschak ve 12. vydání svého průvodce Prahou (KLUTZAK, Franz. Der Führer durch Prag. 12. Aufl. Prag: Bohemia, 1878.) uvádí u Lannovy vily na s. 140 následující údaje: „erbaut 1871 – 1872, die Loggien mit Emblemen der Schifffahrt, des Bergbaus, des Handelsund der Künste etc. von Victor Barvitius, die Plafonds von Stöhr aus Hannover, die Wände des Speisesaals, Buffets, Billardzimmers mir Darstellungen aus dem Leben Apollos, Bacchus, der Venus von Gärtner aus Leipzig geziert, kleine Gallerie mit Gemälden von Rottmann, Makart, A. Menzel, Lotz, Willems etc.“ Gärtner aus Leipzig je meklenburský rodák Heinrich Gärtner (1828 – 1909). Jeho prvním učitelem byl rytec Ferdinand Ruscheweyh (1785 – 1846), ve studiích pokračoval na berlínské Akademii u krajináře Wilhelma Schirmera (1802 – 1866) a na drážďanské Akademii u Ludwiga Richtera (1803 – 1884). Pro Adalberta von Lanna vymaloval obě jeho vily, podílel se na výmalbě drážďanské opery a muzejních budov v Berlíně a Drážďanech.
          Chcete-li vědět více, doporučuji alespoň následující tři tituly, z nichž také předchozí text nejvíce vycházel: Jan Bažant před časem velmi inspirativně otevřel možnosti interpretace Lannovy vily (BAŽANT, Jan. Pražské vily pod křídly Mílka: Eseje o české renesanci druhé poloviny 19. století. Praha: KLP – Koniasch Latin Press, 1994. ISBN 80-901508-8-8.). Monograficky pak Lannovu vilu zpracoval ve studii Lannova vila v Praze, která byla přílohou Akademického bulletinu 9/2013. Sborník ze symposia Villa Lanna – Antika a Praha 1872 (Praha: KLP – Koniasch Latin Press, 1994. ISBN 80-901508-9-6.) obsahuje vedle přednesených příspěvků (k Lannově vile zvláště Asyl milovníka umění Romana Prahla) také cenné Chronologische Notitzen zur Autobiographie von Adalbert Freiherr von Lanna, von ihm eingehändig geschrieben a Lannovu korespondenci s Otto Benndorfem, profesorem klasické archeologie na pražské německé universitě a od roku 1877 na universitě vídeňské.
          Autorkou fotografie je paní dr. Pavla Vrbová. Jako vždy připomínám, že jakékoli další nakládání s touto fotografií není možné bez jejího souhlasu. Renatě ještě jednou velmi děkuji, že nás tam vzala.