DOMY PRO CHUDÉ PRAŽSKÉ OBCE

Praha se snažila velkoryseji řešit narůstající bytovou krizi už v roce 1930, kdy vypsala soutěž na domy s deseti tisíci malými byty na Pankráci. Ač kvalitně obeslána, nevyústila v realizaci vítězného návrhu. Novou soutěž vypsalo město až v roce 1936, kdy bytová krize ještě narostla důsledky krize hospodářské. Podmínky soutěže reagovaly na nový Zákon č. 65/1936 Sb. n. a z., o stavebním ruchu ze dne 26. 3. 1936 a Vládní nařízení č. 80 ze dne 1. 4. 1936 o podpoře podle hlav IV. a VI. tohoto zákona.
Hlava V. O bytové péči o chudé § 58 zákona č. 65/1936 jednoznačně definuje: „Za chudou se považuje osoba, která vzhledem ke svým majetkovým, důchodovým a rodinným poměrům není s to, aby si opatřila byt.“ Na budování nájemních domů s byty, umožňujícími bydlení chudých, lze udělit státní příspěvek ve spojení se státní zárukou. Tyto nájemní domy musejí splňovat kritéria, daná § 136 zákona č. 76/1927 S. z. a n., o přímých daních ze dne 15. června 1927, tedy na malé byty a malé provozovny zde připadají minimálně dvě třetiny podlahové plochy. Týž paragraf také definuje malé byty a malé provozovny: „Za malé byty považují se stavebně v sobě uzavřené byty, jejichž obytná podlahová plocha nepřesahuje celkem 80 m². Za malé provozovny považují se stavebně pro sebe uzavřené dílny drobných živnostníků, obývajících malý byt v témže domě, aneb nebydlí-li v něm, takové dílny o podlahové ploše do 36 m².“ Zákon č. 65/1936 definici pro potřebu rozhodování o přidělení státního příspěvku posouvá další podmínkou: Tyto nájemní domy musí „obsahovati výlučně byty o jedné obytné místnosti s podlahovou plochou této místnosti nejvýše 24 m². Byt o jedné obytné místnosti nepostrádá této své povahy, obsahuje-li mimo příslušenství další místnost s podlahovou plochou do 10 m². Zřizovati v domech (…) místnosti, určené pro obchodní, živnostenské nebo jiné účely, není přípustno.“ Vládní nařízení pak zpřesňuje vymezení nájemních domů, jasně stanoví, že „podporu ve způsobě státního příspěvku“ lze udělit jen nájemním domům, které mají nejméně čtyři byty a tyto byty „mohou býti pronajímány pouze chudým osobám. Bytu smí užívati toliko nájemník a členové jeho rodiny.“ Paragraf 19 doplňuje i výše citované znění zákona: „Za chudou se považuje osoba, která vzhledem ke svým majetkovým, důchodovým a rodinným poměrům není s to, aby si opatřila byt za nájemné v místě obvyklé. Při posuzování důchodových poměrů budiž hleděno na to, aby celkový roční příjem nájemníka a členů rodiny s ním bydlících nepřesahoval 6.000 Kč.“ Státní příspěvek mohl být udělen výhradně obci. Zabývám se právní problematikou, již jsem samozřejmě vyčerpal jen velmi zlomkovitě (na výklad daňového systému první republiky si zatím netroufám a u toho už nejspíš zůstane), tak obšírně z jednoduchého důvodu: Často bývá to, co laik pokládá za svobodné tvůrčí rozhodnutí architekta, dáno z míst architektuře jako umění na hony vzdálených, úředním rozhodnutím, ekonomickými důvody, politickým kompromisem. Funkcionalistickou cestu k minimálnímu bytu nelze pochopit jen z programových proklamací architektů.
V soutěži, vyhlášené v rámci akce 2000 malých bytů pro chudé pražské obce, zvítězil návrh týmu Václav Hilský – Rudolf Jasenský – František Jech – Karel Koželka a v letech 1937 – 1939 se pak podle jeho modifikované podoby zastavovala část svažitého území, jehož regulační plán zpracoval v roce 1935 Ladislav Machoň. Vznikly dvě skupiny domů: Skupina VI mezi dnešními ulicemi Patočkova, Nad Kajetánkou a Pod Drinopolem (čp. 81, 82, 83, 1433, 1434 a 1435/XVIII) zahrnuje tři řady domů sdružovaných po dvou o délce 30 m, skupina VIII mezi ulicemi Svojsíkova, Skupova, Mládeže a Pod Drinopolem pět řad domů rovněž sdružovaných po dvou o délce 42 m (čp. 397 a 1440, 410 a 1439, 434 a 1438, 437 a 1437, 458 a 1436/XVIII). Domy skupiny VI mají na každém podlaží dva byty pro čtyřčlennou rodinu o dvou místnostech (24 + 10 m²) a dva byty o jedné místnosti (24 m²) pro bezdětné páry, domy skupiny VIII jen po čtyřech bytech pro čtyřčlennou rodinu (shodně 24 + 10 m²) na patro. Oba typy se liší také umístěním schodišť, domy skupiny VI mají schodiště v čelech a tedy odlišný výraz. V obou jsou při schodištích společné čisticí balkóny, vždy jeden pro čtyři byty, „sloužící k čištění k čištění obuvi, šatstva atd., a k umístění shozu pro smetí a výtahu na uhlí“, jak uvádějí autoři v komentáři ke svému soutěžnímu návrhu (Stavba XIII, 1936 – 1937, s. 148). Nepostavily se v soutěžním projektu navrhované ústřední strojní prádelny, společné prádelny a sušárny má každý dům v ustupujícím nejvyšším patře. Konstrukčně jde o železobetonový skelet s výplňovým zdivem ze škvárobetonových tvárnic, vyráběných v obecní spalovně ve Vysočanech (o ní jsem tu psal 7. srpna 2013). Péči o hygienické charakteristiky bytů a domů odpovídaly xylolitové podlahy v bytech a teracové ve společných prostorách. Celkem tu vzniklo 126 bytů ve skupině VI a 180 bytů ve skupině VIII, tedy celkem 306 bytů. Zastavování území respektující Machoňovu regulaci pak pokračovalo podle projektů jiných architektů, dokud je nezastavilo řízené válečné hospodářství a zákazy okupační správy, a pokračovalo po osvobození až do počátku 50. let, kdy se tu funkcionalistická forma potkala s dekorem dogmatického socialistického realismu.
Připojené fotografie (František Illek – Alexandr Paul), půdorys typického patra obou typů domů a urbanistickou situaci reprodukuji z časopisu Architektura II, 1940, s. 193 – 196. Perspektiva a urbanistické schéma na konci byly součástí vítězného soutěžního návrhu a reprodukuji je ze Stavby XIII, 1936 – 1937, s. 148.