DIENTZENHOFERŮV PAVILON

Kateřina Bečková zařadila do zbrusu nového svazku řady Zmizelá Praha (BEČKOVÁ, Kateřina. Vltava a její břehy: 1. díl: Od Františku proti vodě do Braníku. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus–Pragensia, 2015, s. 122.) také tuto anonymní fotografii z doby kolem roku 1910. Kompozice promenádních cest tehdy již veřejného parku se zdá na první pohled akcentovat půvabnou přízemní barokní stavbu. Ve skutečnosti je ale patrová a my z ní vidíme jen ono patro a střechu, zbytek zakrývá nově zbudované nábřeží, pod jehož hranou se ocitla, a z parku tak k ní není přístup. Dnes v těch místech ústí Jiráskův most na smíchovský břeh.
Ale po pořádku: Co situaci na fotografii předcházelo? Začneme-li od samého počátku, je třeba nejprve připomenout vykupování a sjednocování pozemků, na nichž pak král Jan Lucemburský roku 1342 založil kartuziánský klášter Zahrada P. Marie (Hortus S. Mariae). Kartouza byla v srpnu 1419 vypálena a přes opakované pokusy se ji nikdy nepodařilo obnovit, už ve 14. století beze stop zanikly i její budovy. Nemusíme podrobně sledovat střídání světských majitelů pozemků, ani jejich rozdělování a spojování, podstatné je, že část se v 17. století darem dostala do majetku Tovaryšstva Ježíšova. Staroměstský jezuitský konvikt u kostela sv. Bartoloměje tu pak ve století následujícím vybudoval zahradu pro studenty svého gymnasia. Její hlavní osu uzavíral patrový dispenzář, postavený roku 1735 Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. Pro autorství sice nemáme přímé archivní doklady, stylová analýza ale na ně jasně ukazuje, a podporují to i další souvislosti: Po celý profesní život pracoval Kilián Ignác Dientzenhofer pro jezuity, pro staroměstský jezuitský konvikt v letech 1726 – 1731 radikálně přestavěl starší kapli na kostel sv. Bartoloměje. Ostatně o deset let dříve řešil nedaleko podobné zadání letohrádku v zahradě, které si navíc formuloval sám. Na rozdíl od jezuitského dispenzáře Portheimka dodnes stojí, ač poněkud ubouraná.
Když byl jezuitský řád zrušen, získala zahradu pražská universita a proměnila ji na botanickou, připojila k ní roku 1835 i sousední Kounickou zahradu a postupně tu na ploše 3,5 hektaru vysadila více než 12 tisíc druhů a odrůd. V dispenzáři se konaly přednášky a místo tu našly i rozsáhlé sbírky a byt ředitele zahrady. Při dělení university na českou a německou v roce 1882 připadla zahrada německé, sbírky se dělily rovným dílem. Česká universita zřídila botanickou zahradu Na slupi na pozemku koupeném od Společnosti pro zvelebování zahrad a německá ji sem následovala, v roce 1898 se tu otevřela jak nová zahrada, tak botanické ústavy obou universit. Poloha při řece vystavovala smíchovskou zahradu častým záplavám. Nová nábřežní zeď tuto potíž zlikvidovala, ovšem zahradu také: Terén, původně klesající k hladině Vltavy, byl dosypán do úrovně zdi. Na dalším snímku je dobře vidět, že se tak dostal do výšky patra dispenzáře. Dispenzář, tehdy už nazývaný Dientzenhoferův pavilon, byl sice zachován, ale z jedné strany ho tísnila nábřežní zeď, která se mu vyhnula jen na minimální distanci, z druhé jej těsně obkružovala pobřežní vozovka. Necitlivému dopadu úřední regulace nedokázal zabránit ani tlak tehdy mladého Klubu Za starou Prahu, který předložil alternativní návrh Pavla Janáka, zapojující pavilon do nově vzniklé parkové kompozice. Načas tak zůstal zachován jen fyzicky. Plocha zrušené botanické zahrady byla v roce 1902 rozparcelována, jen malá část, vesměs tvořená navážkou, zůstala díky odporu veřejnosti zachována jako městský park V botanické zahradě, otevřený roku 1905 a o dva roky oficiálně pojmenovaný Ferdinandovy sady na počest Ferdinanda V., posledního korunovaného českého krále, krále uherského a rakouského císaře. (Jako císař to byl Ferdinand I. Dobrotivý a botanika stála na prvním místě jeho zájmů, ve svých botanických bádáních pokračoval i poté, co se po abdikaci uchýlil na Pražský hrad.) Část mezi dnešními ulicemi Zborovská, Matoušova, Preslova a V botanice zavalila mohutná neobarokní úřední budova, zbytek zastavěly činžovní domy. V roce 1928 Zdeněk Wirth shrnul tuto periodu nekompromisně: „…smíchovská zahrada byla zrušena, její plocha po vystavění nábřežní zdi zasypána, stromy až na několik vykáceny a na místě vysokou zdí ohrazeného vědeckého zátiší s bujnou vegetací, jež zahrnovala i exota, povstalo šablonovité náměstí s trávníky a okrasnými keři. Při této úpravě, jež byla úplně skončena až těsně před světovou válkou, dostalo se krásnému pavilonu Dienzenhoferovu nejhoršího ponížení. Projekt, který vedl nábřežní komunikaci těsně podél jeho hlavního průčelí vedle kordonové římsy prvního patra a ponechal jen zadní průčelí, k řece obrácené, volné, zbavil sličný dům potřebného prostředí a odsoudil jej k živoření.“
Co od časů vzniku úvodní fotografie následovalo? Smíchov dynamicky rostl a záhy mu nestačilo dosavadní spojení s Novým Městem pražským. Nový most byl původně plánován v ose Myslíkovy ulice, v návaznosti na průraz spojující Žitnou a Myslíkovu. Na smíchovské straně měl ústit do dnešní ulice Pavla Švandy ze Semčic nebo o blok jižněji do Kořenského. Připravována byla nakonec kompromisní varianta ústící mezi ně, jak je dodnes patrno na Dětském ostrově. Zvažování variant vycházelo z volby jedné z širokých ulic, napájejících v karlovské kompozici Nového Města Dobytčí trh, tedy z volby mezi Žitnou a Ječnou. Jako výhodnější se nakonec ukázala Ječná, v jejíž ose leží směrem na východ hlavní vinohradské náměstí a na západ vede v asanaci nově proražená Resslova ulice. Nová trasa se ovšem nedokázala vyhnout obvyklému problému pražských mostů, vedoucích odnikud nikam. Právě v prostoru, o němž mluvíme, bylo předem zaděláno na problémy, protože tu přímé zaústění neexistovalo, a především spojení V botanice – Plzeňská by vyžadovalo vykupování a bourání budov nedávno postavených. Ve veřejné soutěži v roce 1926 porota nevybrala k realizaci žádný z 22 přihlášených projektů (jeden z nich podal Pavel Janák se Zdeňkem Bažantem), ale mimo soutěž podaný návrh železobetonového mostu Františka Mencla a Vlastislava Hofmana.
Posun mostu k jihu oproti variantě Myslíkova sice uchránil Štítkovskou vodárnu (a umožnil stavbu jiného mostu – budovy S. V. U. Mánes), přinesl ale nový střet zájmů dopravy s Dientzenhoferovým pavilonem. Součástí projektu byl přesun pavilonu asi o 110 metrů proti proudu Vltavy, na úroveň bloku mezi Matoušovou a Lesnickou, takže by se vytvořila víceméně symetrická kompozice předmostí, v níž by si Malostranská vodárna a Dientzenhoferův pavilon tvořily vzájemné protějšky. Zvažovala se také levnější varianta postavení repliky s použitím zachovaných autentických prvků. Ač už schválena, stále se diskutovala trasa mostu. Od jeho otevření v roce 1932 dává až dodnes provoz denně kritikům za pravdu. Příslušná úřední místa se někdy zdála naslouchat, ale se záchranou památky nikdy nepočítala. Dientzenhoferův pavilon se tak nakonec octl za ohradou staveniště mostu a jednoho dne roku 1931 tam už nebyl. Německá okupační správa v roce 1940 přejmenovala Jiráskův most na Dientzenhoferův. Fischerovi to ve své knize Pražské mosty (Praha: Academia, 1985, s. 131) chápou jako „jisté, byť krátko trvající zadostiučinění stavební památce, která padla novému mostu za oběť“. Při vší úctě k autorům mé oblíbené knihy žádné zadostiučinění necítím, spíše vidím ironický škleb.
Když Klub Za starou Prahu pořádal 30. října 1928 na filosofické fakultě za předsednictví prof. Vojtěcha Birnbauma anketu o přemístění Dientzenhoferova pavilonu, promluvil na závěr ing. Jan Záhorský, profesor stavební mechaniky a mostního stavitelství na ČVUT a poslanec Národního shromáždění: „Jako inženýr mohu potvrditi, že Dienzenhoferův pavilon je skutečně umělecké dílo. Nejde zde o nějaký střep nebo zbytek, nýbrž je to objekt, který sám sebou má cenu, která vyvažuje všechny ostatní oběti, které by byly přineseny, a tyto nemohly by býti dosti veliké. Otázka přemístění je také otázkou technické cti a jsem přesvědčen, že při dobré vůli se toto přemístění také stane. Ale základem všeho jest opravdová poctivá vůle to vykonati.“ Jenže té se jaksi nedostávalo. Té se jaksi nedostává. Jádro pražského pudla.

[Původ úvodního obrázku uvádím v textu, další reprodukuji jako téměř pokaždé z knihy Jana Jungmanna Smíchov – město za Újezdskou branou (Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2007, s. 97 a 100). Průčelí, které zakryla nábřežní zeď, vidíme na kresebné rekonstrukci architekta Michala Brixe z knihy Milady Vilímkové Stavitelé paláců a chrámů (Praha: Vyšehrad, 1986, s. 141). Oba citáty pocházejí ze zápisu ankety o přemístění Dientzenhoferova pavilonu, otištěného ve věstníku Za starou Prahu, roč. XIII, 1929, č. 1–6, s. 4–12, s. 6 (Wirth) a 12 (Záhorský). Při jejich přepisu respektuji dobovou zvyklost psaní Dientzenhoferova jména bez t. Celou problematiku výborně shrnula Kateřina Hanzlíková (dnes Samojská) ve studii Dientzenhoferův pavilon na Smíchově v jubilejním sborníku Sto let Klubu Za starou Prahu 1900 – 2000 (ed. Kateřina Bečková, Praha: Klub Za starou Prahu – Schola ludus-Pragensia, 2000, s. 100–104).]