Czumalova nástěnka

Prosinec 4, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 6. PROSINCE 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 9:37 pm

krem01PROLEGOMENA KE STRAŠNICKÉMU KREMATORIU

Funkce krematoria jest dvojí:
Jednak jest zařízením na spalování mrtvol, jednak jest místem smutné a vážné poesie posledního loučení.
Vyjádřiti obě tyto funkce, aniž by jedna byla potlačena na úkor druhé, jest vděčným, ale nesnadným úkolem projektanta. Žároviště a dům smutku jest třeba spojiti v architektonickou jednotku – krematorium.
[1]
Tak definuje svůj předmět program soutěže na pražské krematorium, vypsané Pohřebním ústavem hlavního města Prahy 2. srpna 1926 a uzavřené 11. ledna 1927. Osmičlenná porota, v níž zasedli také Antonín Engel, Ladislav Machoň, Oldřich Tyl a František Mencl, hodnotila 40 došlých návrhů. Neudělila první cenu, zato dvě druhé: soutěžnímu návrhu Ω, jehož autorem byl Plečnikův žák Alois Mezera, a Ignis Gočárových žáků Jana Rejchla a Rudolfa Vichry. Třetí cenu získal návrh Žeh, jímž soutěž obeslal Antonín Černý. Tito architekti se znovu utkali v užším kole, vítězství si odnesl Alois Mezera a podle jeho projektu se v letech 1929–1931 stavělo. Nové krematorium ve Strašnicích slavnostně otevřel 23. ledna 1932 pražský primátor JUDr. Karel Baxa, poprvé se spalovalo 4. dubna 1932, kolaudovalo až v listopadu 1933.
krem02Stavební program odkrývá složitost úkolu: „Žádá se:
1 obřadní síň o půdorysné ploše as 400 m² s kůrem pro zpěváky a s galerií pro účastníky,
1 čekárna as 40 m² pro pozůstalé,
1 menší čekárna pro účastníky, čekající na vydání popele,
2 menší místnosti pro kněze či řečníky,
1 administrační kancelář,
1 umrlčí komora as o 20 kobkách úplně oddělených,
1 umrlčí komora společná o ploše as 50 m²,
1 umrlčí komora infekční as o 5 kobkách,
1 pitevna s místností pro lékaře, s lázní a záchodem,
3 výkladce pro výstavu mrtvol v otevřené rakvi,
1 místnost pro zatímní uschování popelnic (as 500 kusů), než-li je příbuzní definitivně uloží,
1 místnost pro věnce,
1 místnost pro přechovávání květinových dekorací (palmy) v zimě temperovaná,
1 místnost pro zásobu prázdných schránek na popel,
1 menší místnost pro úřední zaletování popelnic,
1 místnost pro personál, s lázní a záchodem,
1 strojovna pro vytápění budovy a chlazení umrlčích komor,
1 žároviště pro 4 pece s místností pro vychladnutí popele,
1 komora pro různá náčiní,
sklep na palivo as na 200 q koksu.
Konečně zřízení dostatečných úkrytů pro obecenstvo před deštěm a nepohodou, dále oddělené záchody pro obecenstvo s příslušnými toiletami, po případě šatnou.
(…)
Při hlavním vstupu vyřešeny buďtež domky pro zřízence, každý o dvou bytech sestávajících z jednoho pokoje a kuchyně s příslušenstvím.[2]
krem03Od vypsání soutěže k realizaci prošlo základní proměnou technické zařízení, ustoupilo se od koksu a odborníci z michelské plynárny postavili dvě plynové kremační pece podle projektu ing. dr. Havelky. Vývojem od prvotního soutěžního projektu prošla také architektonická podoba, jak ukazují připojené reprodukce. Alois Mezera (1889–1945) nakonec vyřešil požadavek pohledové dominance bez monumentálního tektonického aparátu, jen převýšením obřadní síně na 16 metrů vnitřní výšky a vertikální rytmizací jejího hranolu. Spartánsky střídmý interiér zdobí jediné výtvarné dílo, reliéf Josefa Palouše s výjevy, zastupujícími pět uzlových bodů a fází lidského života, narození, dětství, dospívání, založení rodiny a smrt, umístěný nad otvorem, kudy na konci obřadu katafalk s rakví horizontálně, tedy odlišně od převažujících zvyklostí, zajíždí do vedlejší místnosti. Teprve odtud, už neviděna pozůstalými, se rakev vertikálně spouští do suterénního žároviště. Přirozené světlo modulují ve vysokých úzkých pásech duté cihly formátu 15 × 30 × 4 cm z mléčného skla. Exteriér přiznává železobetonovou konstrukci, v interiérech se pracuje s kamennými obklady a omítkou.
Pro dobovou situaci je příznačné, že se soutěž na nové pražské krematorium stala polem jednoho ze střetů dvou ohnisek vítězně nastupující nové architektury. Oldřich Starý ve svém hodnocení soutěže ve Stavbě rozdělil návrhy do tří skupin: „Pravdě a konečné formě krematoria nejblíže byly moderní, konstruktivní architektury, logické, racionalistické, odpovídající mentalitě moderního člověka. Druhou skupinu tvořily nekompromisní návrhy formové, které přes svůj zjednodušující vzhled blízký často prvé skupině v podstatě jsou romantické, protože zamýšlený účinek předurčuje disposici i celé dílo. Třetí skupinou byly návrhy líbivé, na tradici ještě částečně odvislé, tedy kompromisní. Mimo tyto skupiny pak ještě různé originelní kýče a konečně návrhy, které se opozdily takřka o lidský život.[3] První skupinu nejlépe reprezentuje návrh Antonína Černého, „nejlepší z celé soutěže, přes svůj radikalismus v hledání rozluštění problému neumělkovaný a seriosní; má disposiční vtip i logiku vyvinutí; jasný půdorys, dobrý provoz. Vynikl nad celou soutěž; že nebyl výše oceněn, zavinilo asi kompromisní a nejasné kriterium k celému problému i asketická jednoduchost jeho podání oproti honosnému naparování některých kýčů.[4] Mezerův návrh, dovedený nakonec k realizaci, zařadil Oldřich Starý do třetí skupiny líbivých kompromisních návrhů: „V podstatě ekonomický a uspořádaný půdorys má některé vady (stísněnost vstupu, poloha komor pro mrtvé); také o cestu pro dopravu mrtvol a materiálu není postaráno. Je to kamenná architektura s planou monumentalitou, připomínající vně i uvnitř kostel; tomu napomáhají i jakési věže, ve které jsou proměněny komíny.[5]
krem04V témže ročníku Stavby, kde Oldřich Starý hodnotil soutěž na nové krematorium, vyšel také manifestační text Jana E. Kouly Nová architektura funkcí nového života, podstatný především jako počátek vnitřní polemiky se simplifikací funkcionalistické doktríny. Koula v něm proklamuje, že v případě nové architektury se „nejedná o nový ismus, o nové formy, o nový oblek starých myšlenek, nýbrž přímo o nové myšlenky, o řešení nového světa, o žití nového života, o novou společnost.[6] Našeho tématu se dotýká především následující pasáž: „Bude-li moderní museum vypadati spíše jako továrna, bude-li moderní škola vypadati spíše jako klubovna veslařského klubu, nebo, bude-li se moderní krematorium podobati spíše hale elektrické centrály než lodi katolického kostela – to vše bude záviseti od toho, jakou nová společnost je či jakou bude. Pokrytecké společnosti jest ovšem milejší »důstojnost«, »úcta« a »obřady«, než narození, život a smrt. Hrozí se toho, že nový život, nová společnost odmítá zevní kejkle a že svůj poměr k světu, k architektuře hodlá podle toho vytvářeti: bez skrupulí, snad drsněji než dřívější období, ale jistě upřímně, pravdivě a čestně![7]
krem05Revue Styl replikovala v závěru již citovaného článku o soutěži: „Každému obyčejnému pozorovateli jest jasno, že na př. památník odboje nemůže míti tvar tabákové továrny a radnice obličej přádelny. U našich mnohých soutěžících architektů jest však tento názor – zdá se – považován za zbytečný a nevýhodný předsudek. Architektura nemusí ničeho vyjadřovati, musí jen sloužiti účelu. To je halasné slovo, při němž čin vypadá tak, že krematorium představuje výstavní pavilon, restaurační budovu, orangerii nebo klubovní stavbu veslařského spolku. A bude-li třeba, bude se dokazovat, že halla elektrické centrály jest důstojnou síní pro katafalk a smuteční obřady a kdo tomu nevěří, přitlačí se ke zdi některým jiným heslem.[8]
Proč je téma krematoria dobově tak citlivé? V katolickém mocnářství nebyl samozřejmě pohřeb žehem možný, nejen architektonicky tak jde o téma relativně nové. První krematorium na našem území se sice podařilo postavit v Liberci už v letech Velké války (Rudolf Bitzan 1915–1917), ovšem legální provoz byl možný až poté, co Národní shromáždění nové Československé republiky přijalo zákon č. 180 o fakultativním pohřbívání ohněm, nazývaný podle svého předkladatele lex Kvapil. Znění zákona ze dne 1. dubna 1919 je lakonické: „Na základě usnesení Národního shromáždění se nařizuje:
§
1. Pohřbívání ohněm jest dovoleno.
§
2. Provedením zákona jest pověřen ministr veřejného zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti.
krem06Obsáhlejší úpravu pak obsahuje prováděcí vládní nařízení z téhož roku. Obě právní normy spustily velký závod. I když, důsledně vzato, první české krematorium postavil v roce 1913 František Randák na Bohemian National Cemetery v Chicagu a první krematorium na našem území bylo ono liberecké, vzniklo první bezrozporně české krematorium podle projektu Pavla Janáka v letech 1922–1923 v Pardubicích. Následoval Nymburk (Bedřich Feuerstein – Bohumil Sláma 1922–1924), Moravská Ostrava (Vlastislav Hofmann – František Mencl 1923–1925), Most (Anton Switil 1923–1924), Plzeň (Hanuš Zápal 1924–1926), Brno (Ernst Wiesner 1925–1930), Ústí nad Labem-Střekov (Ernst Rücker – Wilhelm Etzer 1925 – 1930). A to uvádím jen krematoria postavená, v prvních letech republiky byly soutěže vypsány také na krematoria pro Cheb, Písek či Tábor.
Nelze říci, že by Praha zaspala, jen si cestu ke svému krematoriu poněkud komplikovala. Už v roce 1883 a znovu 1888 navrhoval Vojta Náprstek jako pražský radní zřízení městského krematoria. V roce 1899 byla v Praze založena Společnost pro spalování mrtvol jako česká alternativa k již 11 let existujícímu německému spolku Die Flamme s centrálou ve Vídni a v roce 1902 vypsala první soutěž na pražské krematorium. Ve svém úsilí nepolevovala ani po jejím uzavření, například Pavel Janák pro ni dál rozpracovával svůj soutěžní návrh. V březnu 1909 se ustavila také samostatná odnož Volné myšlenky – Krematorium, spolek pro spalování mrtvých. Zároveň se hledalo řešení naléhavé potřeby centrálního hřbitova pro Prahu a většinou se při tom počítalo i s umístěním krematoria. Kremační hnutí ale spojování hřbitova a krematoria odmítá, preferuje umístění ve volné přírodě. Uvažuje se tak o krematoriu na rozhraní Dejvic a Podbaby či na Vyšehradě. Soutěž na vyšehradské krematorium proběhla ve stejném roce jako na krematorium strašnické, připomínám ji jedním návrhem. Zatím sloužilo provizorium: Neorenesanční kapli, kterou na Olšanských hřbitovech postavil v roce 1898 František Velich, v roce 1921 upravil František Xaver Nevole na provizorní krematorium.
krem07Pro pochopení významu krematoria v české kultuře 20. a 30. let je třeba připomenout i historii o něco starší. Obecně se téma pohřbu žehem vynořuje v evropské kultuře vždy, když se připomínají její antická východiska nebo aktualizují ty kultury mimo ni, v nichž významy ohně hrají podstatnou úlohu. Nový rozměr přinesl prudký nárůst poznatků o zdravotních důsledcích pohřbívání v kostelích a na hřbitovech ve městech. Převrat v hodnotové hierarchii přebil přirozený pietismus hygienickými argumenty a mrtví byli vykázáni z měst, u nás patentem Josefa II. z 23. srpna 1784. Pohřeb žehem nabízel výhody nejen z pohledu komunální hygieny, další argumenty v jeho prospěch poskytly důsledky prostorového oddělení sídel a jejich hřbitovů a prostorová náročnost rozšiřujících se pohřebišť. Myšlenka pohřbu žehem útočí na rovnováhu, kterou křesťanství nastolilo mezi smrtelným a nesmrtelným, proto se tak často spojuje s myšlenkovými proudy, které hledají alternativy k tradičnímu náboženství nebo rozměr víry přímo odmítají. Pohřeb do země pro ně představoval překonaný pól tradice, pohřeb žehem pól modernity.
Vojta Náprstek zemřel 2. září 1894 a pohřeb o čtyři dni později se podle jeho přání obešel bez církevního obřadu, bez hudby, bez květin. Rakev, vystavenou nejprve v Náprstkově knihovně, doprovodil smuteční průvod na Staroměstské náměstí se zastávkou před radnicí a pokračoval na Václavské náměstí se zastavením před Národním muzeem. Následovala cesta na nádraží Františka Josefa I. Tady proběhlo další rozloučení a rakev byla umístěna do zvláštního nákladního vagonu, připojeného spolu s dvěma osobními pro doprovod k pravidelnému večernímu vlaku a v Podmoklech k expresu. Cílem bylo durynské město Gotha, na jehož hlavním hřbitově fungovalo od prosince 1878 nejstarší německé krematorium (Julius Bertuch – Carl Heinrich Stier 1878). Část smutečních hostů přijela s Náprstkovou rakví z Prahy, část se sjela z jiných míst, včetně New Yorku a Chicaga. Urnu s popelem, úředně označenou na gothské radnici, pak přivezli do Prahy a vystavili ve schránce podle návrhu sochaře Josefa Maudera ve výklenku v sále asijských kultur v prvním patře Českého průmyslového muzea[9].
krem08Vášnivé diskuse, jež Náprstkova kremace vyvolala, urychlily chápání pohřbu žehem jako manifestace: Nechat se spálit je pokrokové a vlastenecké, neboť je to moderní, protikatolické a tedy protirakouské. Pohřeb žehem lépe vyjadřuje naši rovnost před smrtí a nebere místo živým, je tedy demokratický. Kánon národního umění již dostatečně kodifikoval východiska národní existence v šerém slovanském dávnověku a k odkazu antických předkřesťanských pohřebních tradic tak přistupuje další rozměr kotvící modernitu v tradici: pohřeb žehem je slovanský. Někdy v úvahách a propagačních argumentech zaznívají i různé interpretace Husovy mučednické smrti v plamenech. Z těchto východisek se dá pochopit i další vývoj, na jehož konci je fakt, že v roce 2010 u nás bylo 81% všech pohřbů vykonáno žehem. V Evropě je to číslo srovnatelné jen se Švýcarskem (85%) a zdola se k němu přibližují jen Slovinsko (78%), Dánsko (77%) a Švédsko (77%). Mimo Evropu nás překonává jen Hong Kong (89%) a Japonsko, kde se už do země prakticky nepohřbívá[10].
Téma je tak pro mladou republiku dobře připraveno a reprezentují je významné osobnosti. Stavební rada hlavního města Prahy ing. František Mencl (1879–1960), autor či spoluautor konstrukce Čechova, Hlávkova, Mánesova, Libeňského, původního Trojského a Jiráskova mostu, byl v letech 1914–1919 místopředsedou a 1919-1939 předsedou spolku Krematorium, neúnavně přednášel a publikoval a stal se jednou z nejvýznamnějších osobností kremačního hnutí v evropském měřítku. Již připomenutý básník, dramatik, operní libretista, překladatel, divadelní a literární kritik, režisér, dramaturg a později šéf činohry Národního divadla a ředitel Vinohradského divadla Jaroslav Kvapil (1868–1950) se zasloužil o prosazení pohřbu žehem nejen jako jeho pilný propagátor, ale také jako politik. Když náhle zemřela jeho první manželka, herečka Hana Kvapilová (1860–1907), odvezl její tělo ke spálení do krematoria v Saské Kamenici (Chemnitz), otevřeného o rok dříve. Popel byl později uložen do podstavce jejího mramorového pomníku v zahradě Kinských, který v roce 1914 vytvořil Jan Štursa.
krem09Krematorium jako stavební typ dobře vyjadřovalo rozchod s habsburskou monarchií, modernitu i kotvení v tradici. Se samotným typem byla ale potíž, na stabilizaci neměl dostatek času ani v cizině: Nejstarší evropské krematorium otevřeli 22. ledna 1876 v Miláně, 5. prosince téhož roku spálil dr. Francis Julius LeMoyne první tělo ve svém krematoriu ve Washingtonu v Pensylvánii. Hledání formy krematoria vyzkoušelo v rámci historismu prakticky všechny stylové varianty, zůstalo ale vázáno na sakrální architekturu. Od té se snaží odpoutat až forma krematoria hledaná ve stylovém médiu moderní architektury. Každý její styl je v krematoriích na našem území zastoupen, ovšem alespoň antický chrám, když už ne křesťanská bazilika, zůstává v jejich formě přítomen. Přirozeně, jinak by z krematoria zbyla jen továrna na spalování mrtvých.

Doporučená literatura:
SVOBODOVÁ, Markéta. Krematorium v procesu sekularizace českých zemí 20. století: Ideové, stavební a typologické proměny. Praha: Artefactum, 2013.

Reprodukce:
1
Alois Mezera: Soutěžní návrh pražského krematoria, 1927
2 Alois Mezera: Soutěžní návrh pražského krematoria, 1927, podélný řez
3 Alois Mezera: Model pražského krematoria, 1928
4 Alois Mezera: Krematorium v Praze-Strašnicích, 1929–1931, fotografie novostavby
5 Alois Mezera: Krematorium v Praze-Strašnicích, 1929–1931, podélný řez
6 Alois Mezera: Krematorium v Praze-Strašnicích, 1929–1931, půdorys přízemí
7 Antonín Černý: Soutěžní návrh pražského krematoria, 1927
8 Josef Kalous: Soutěžní návrh pražského krematoria, 1927
9 Josef Kalous: Soutěžní návrh krematoria na Vyšehradě, 1927, II. cena

Poznámky:
[1] Veřejná soutěž na ideové náčrty nového krematoria v Praze. Styl VII (XII), 1926-1927, s. 88-92, s. 88.
[2] Tamtéž.
[3] STARÝ, Oldřich. K soutěži na pražské krematorium. Stavba V, 1926-1927, s. 131-141, s. 139.
[4] Tamtéž.
[5] Tamtéž, s. 140.
[6] KOULA, Jan E. Nová architektura funkcí nového života. Stavba V, 1926-1927, s. 163-164, s. 164.
[7] Tamtéž.
[8] Veřejná soutěž na ideové náčrty nového krematoria v Praze. Styl VII (XII), 1926-1927, s. 88-92, s. 91-92.
[9] SECKÁ, Milena. Vojta Náprstek: vlastenec, sběratel, mecenáš. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 251-258.
[10] NEŠPOROVÁ, Olga. O smrti a pohřbívání. Brno: CDK, 2013, s. 133-137.

V ÚTERÝ 6. PROSINCE SE SEJDEME VE 14 HODIN NA STANICI TRAMVAJÍ Č. 5, 6, 13, 15, 25, 26 KREMATORIUM STRAŠNICE. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Reklamy

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: