OTEC ZAKLADATEL
Na počátku byla jen pole, vinice a sady pod holými temeny kopců, dvě silnice, ves Volšany a osamocené usedlosti. Jejich jména se čtou jako dobrá báseň: Bayrová, Bezovka, Boudečka, Červený dvůr, Direktorka, Dolní Sklenářka, Horní Sklenářka, Chmelnice, Komotovka, Krenovka, Lidmonka, Miranka, Ohrada, Parukářka, Pražačka, Proutková, Reismonka, Rožmitálka, Smetanka, Václavka, Vendelínka, Viktorka, Výšinka… Pak přišel Karel Hartig. Sedlčanský rodák (narodil se tu 4. května 1833 v rodině panského mlynáře) se vyučil v Příbrami zedníkem. Předpokládané studium na pražské polytechnice zpochybnil důkladný archivní výzkum Miloslava Mikoty, v katalozích řádných posluchačů Hartig zapsán není[1]. Po vykonání předepsaných stavitelských zkoušek u okresního stavebního úřadu v Benešově získal v roce 1854 oprávnění pro venkov. Pracoval pak na stavbách ve Vídni, Linci a v Uhrách. Do Prahy jej zřejmě přivedla práce pro vojenský erár na stavbě Josefských kasáren podle Pilhalova projektu. V roce 1861, kdy byla kasárna dokončena, mu magistrát udělil zednickou koncesi pro Prahu. Téhož roku se seznámil s Amalií Stomeovou. Rodině patřil statek Pražačka a usedlosti Velká a Malá Ševčíková při Vídeňské silnici. Vzali se roku 1865 a ještě před tím zpracoval Hartig pro svou nastávající tchyni, vdovu Marii Stomeovou, regulační plán jejích polí mezi Vídeňskou silnicí a vrchem sv. Kříže. Jádrem území určeného k zastavění bylo okolí dnešního Komenského náměstí. Hartig sám byl jedním z prvních, kdo se stali vlastníky stavebních parcel, a v letech 1866-1869 postavil první dva své činžovní domy čp. 126/XI a 128/XI. Oba dodnes stojí (Koněvova 2a a Koněvova 2b). Následovaly domy při dnešní Husitské. Jejich pojmenování prozrazuje nadšeného obdivovatele husitství a zrod žižkovské identity, odvozované od jedné z mála vítězných bitev českých dějin: U Jana Žižky z Trocnova (čp. 160/XI, Husitská 49), U Jana Husi (čp. 191/XI, Husitská 47), U Jeronýma Pražského (čp. 192/XI, Husitská 45), U Božích bojovníků (čp. 404/XI, Husitská 43, U Božích bojovníků 2). Oslavou husitství je také dům čp. 351/I (Betlémské náměstí 6) na Starém Městě pražském v sousedství Betlémské kaple, na místě domu, o němž 19. století věřilo, že tu bydlel Mistr Jan Hus. Hartig také prosadil, aby sem Umělecká beseda věnovala pamětní desku s nápisem, který to připomínal, a Schnirchův bronzový medailon Mistra Jana Husa. Pro mne architektonicky nejzajímavější Hartigovo dílo.
Hartigova stavební činnost, která se zdaleka neomezila na jmenované domy, byla úspěšná také díky vlastním zdrojům: V letech 1865-1873 měl Hartig na ploše dnešního Komenského náměstí skupinu polních pecí, kde se pálily cihly. Pak tu nechal těžit písek a kromě zásobování vlastních staveb jej i prodával. Nakonec, když bylo ložisko písku vyčerpáno, poskytl jámu za poplatek k zavážení. Konečná bilance Hartigových stavebních aktivit na Žižkově činí zhruba šedesát domů a dvě veřejné stavby.
První z nich byla nejstarší žižkovská školní budova. V roce 1870 založil Karel Hartig spolek Občanská beseda v Žižkově a stal se jeho starostou. V říjnu 1871 se ve spolku ustavil přípravný výbor ku zřízení školy na Žižkově pod Hartigovým předsednictvím a odtud už vedla přímá cesta k založení Akciové společnosti pro vystavění Obecního domu na Žižkově. V září 1872 bylo upsáno již 34 000 zlatých. Veřejný konkurs na projekt školy obeslali společným projektem i Antonín Wiehl a Jan Zeyer, konkurs ale neměl vítěze a výbor nakonec schválil projekt Karla Hartiga. Hartig pak školu sám stavěl na pozemku, který výboru prodal za 9 500 zlatých. Stavěl svižným tempem, odpovídajícím naléhavosti potřeby školní budovy pro rychle rostoucí počet dětí, a už 2. listopadu 1873 mohla být škola, zatím bez pravého křídla svého symetrického rozvrhu, slavnostně vysvěcena. Když změna školského zákona učinila roku 1874 školní budovy věcí obcí, koupila tehdy ještě nerozdělená obec vinohradská od Hartiga školu za 80 000 zl., převzala závazky dosud nesplacených půjček u Hypoteční banky království Českého ve výši 36 500 zl. a u Občanské záložny na Žižkově 43 000 zl., získala od zemského výboru dodatečnou subvenci 20 000 zl. a školu do roku 1881 nákladem 29 000 zl. dostavěla.
Pro úplnost: Druhou Hartigovou veřejnou stavbou je Občanská záložna na Žižkově z roku 1876 (čp. 100/XI, Prokopova 16). Připomeňme, že Karel Hartig byl od jejího vzniku v říjnu 1870 jejím starostou. Počátkem roku 1878 záložna ohlásila bankrot.
Hartigovo stavební podnikání nijak neomezovalo jeho další mnohostranné aktivity. Do Prahy přišel jako pravý muž v pravou chvíli: Byl prakticky u všeho, co akcelerovalo národní emancipaci, ať už to bylo zakládání Hlaholu, Sokola či Umělecké besedy nebo velké národní manifestace. Byl to Karel Hartig, kdo roku 1872 navrhl pojmenování žižkovských ulic jmény významných osobností husitského hnutí. Rozhodnutím vinohradského zastupitelstva, do něhož byl Hartig o rok dříve zvolen za Stranu pokroku, se Vídeňská silnice (dnešní Husitská) pojmenovala Husovým jménem, dnešní Tachovské náměstí jménem Žižkovým, dnešní Koněvova Poděbradovým. Další ulice dostaly jména Prokopova, Chlumova, Roháčova, které si podržely dodnes, a v následujících letech se v tomto duchu pokračovalo. (Význam těchto pojmenování jako specifického pomníku dokládá také fakt, že jména ulic se záhy po schválení ocitala na nárožích na pouze česky psaných tabulkách v národních barvách, na Žižkově o dvě desetiletí dříve, než se čeština začala objevovat na tabulkách v historických pražských městech.)
Byl to Karel Hartig, kdo dal jméno celému Žižkovu. Byl iniciátorem a signatářem petice 55 občanů obecnímu výboru, požadující označení části vinohradské obce jménem Žižkov už v roce 1868. Došlo k tomu ale až poté, co se roku 1875 vinohradská obec rozdělila na Vinohrady I a Vinohrady II, v obecních volbách na Vinohradech I zvítězila Strana pokroku a Karel Hartig byl zvolen starostou. Ministerstvo vnitra změnu názvu schválilo 7. srpna 1877 a 5. května 1881 povýšil císař František Josef I. Žižkov na město.
Byl to Karel Hartig, kdo odstartoval dlouhou cestu k pomníku Jana Žižky z Trocnova na Vítkově a kdo na již zmíněný dům U Jana Husi umístil roku 1869 Husovu sochu, dílo Františka J. Heidelberga či Leopolda Friče, pravděpodobně vůbec první Husův pomník v Čechách. Už roku 1869 byl Hartig zvolen členem výboru pro zřízení Žižkova pomníku u vsi Šenfeld nedaleko Přibyslavi, později přejmenované na Žižkovo pole, štědře přispěl na jeho postavení a věnoval kameny do jeho soklu s nápisy Sokol Žižkovský a Žižkov. Téhož roku začal připomínat vítězství husitů nad křižáky na temeni Vítkova. Jeho spor s c. k. úřady o právo stavět tu vlajkový stožár a vyvěšovat na něm vlajku byl nakonec relativně vítězný a tak tu, často přes policejní zákaz, vlál v následujících letech ve výroční den bitvy na vysoké vlajkové žerdi bílý prapor s červeným kalichem a o výročních dnech smrti Jana Žižky z Trocnova, popravy sedmadvaceti českých pánů a bělohorské bitvy prapor smuteční. František J. Heidelberg vytvořil z jeho popudu a za peníze Občanské záložny v Žižkově návrh Žižkova pomníku, který měl stát ve středu Prokopova náměstí. Půltřetího metru vysoká pískovcová Žižkova postava v plné zbroji stojící na necelé čtyři metry vysokém soklu měla pravicí třímající palcát ukazovat k místu vítězného střetu husitů s vojsky míšeňského markraběte a rakouského vévody. Heidelberg dokončil sádrový model pomníku na počátku roku 1875 a odhalení 1,5 m vysokého díla se stalo součástí oslav 10. výročí založení Žižkova ve spolkové místnosti Občanské besedy v hostinci U Prokopa Velikého (čp. 220/XI, Prokopovo náměstí 9). Hartig se pak po dvou letech postaral o přemístění modelu do zasedací síně obecního zastupitelstva v budově Občanské záložny. Odtud se po jistých peripetiích odrážejících žižkovská politická zemětřesení dostal do radní síně nové žižkovské radnice na Havlíčkově náměstí.
Karel Hartig byl starostou zmiňované Občanské besedy v Žižkově, až do roku 1873 politického spolku, a členem výboru Českého demokratického spolku. Z Občanské besedy vzešla Strana pokroku, která si v roce 1871 vynutila obecní volby a zvítězila v nich, stejně tak v dalších volbách roku 1874. Karel Hartig byl za tuto stranu od března do září 1875 obecním starostou a po rozdělení jej 22. března 1876 zvolili prvním starostou Vinohrad I., budoucího Žižkova. Zároveň byl předsedou místní školní rady, členem okresního zastupitelstva a starostou Obecní záložny. Po jejím krachu roku 1878 skončil ve vyšetřovací vazbě a na starostenský úřad rezignoval. Výsledkem více než ročního vyšetřování bankrotu záložny byla žaloba pro zločin podvodu a přečin zaviněného úpadku na pět členů vedení. Karel Hartig měl s žalobami, soudy a vazbou své zkušenosti. Dosud to bylo aktivistické dráždění státní moci, ale tentokrát šlo do tuhého. Po osmidenním přelíčení před porotou zemského soudu trestního v Praze byli všichni zproštěni obžaloby, ovšem vyrovnání s věřiteli se táhlo dlouho a Hartigovo vyloučení z politického života Žižkova už zůstalo definitivní. Neustaly ale útoky proti němu vedené. V roce 1882 byl sice zvolen prvním starostou Spolku pro zbudování Žižkova pomníku na Žižkově, záhy ale rezignoval, s Žižkovem se definitivně rozešel a přestěhoval se na Královské Vinohrady. Roku 1884 úspěšně požádal o udělení stavitelské koncese pro Prahu, vzdal se jí, už ovdovělý a po smrti dcery vychovávající své vnučky, roku 1897. Neopustil ale všechny své aktivity, ještě roku 1903 se jako člen slavnostního a správního výboru účastnil kladení základního kamene k Husovu pomníku. Zemřel 12. srpna 1905.
K obrázkům: Podobizna Karla Hartiga pochází ze stránek časopisu Kauza3. Hartigovu školu kreslil František Chalupa pro Světozor, kde vyšla v roce 1874. Kreslil ji tedy v podobě projektované, ne do té doby postavené, jak bylo ostatně zvykem. O rok mladší je kresba z Humoristických listů, reagující najednou na stav žižkovských ulic, jejich pojmenování, o němž tu byla řeč, vztah prakticky ryze české čtvrti k státní moci a především na její odpor k úředně vnucené povinnosti zřídit německou školu. Obě nereprodukuji z uvedených časopisů, ale z knihy Zdeňka Šestáka Jak se ze Žižkova stalo velké město: 1865-1914 (Praha: Academia, 2008) jako nenápadné doporučení doplňkové četby. Sugestivní snímek, připomínající smutný fakt, že právě nejstarší část Žižkova Hartigových gründerských časů podlehla asanaci a jeho škola byla zachráněna jen shodou šťastných okolností, pořídil v roce 1986 Jaroslav Kocourek. Uloupil jsem ho pro vás na stránkách Asociace recentní archeologie. Opět nenápadné doporučení. Cenným zdrojem pro text mi byla v poznámce citovaná gruntovní studie Miloslava Mikoty, k níž jsem se po čase s chutí vrátil a vřele ji doporučuji. Těžil jsem téměř hartigovsky, ale zdaleka nevyčerpal.
V ÚTERÝ 12. PROSINCE 2017 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 11.30 A 14.00 U POMNÍKU KARLA HAVLÍČKA BOROVSKÉHO NA HAVLÍČKOVĚ NÁMĚSTÍ (AUTOBUS č. 136 A 175 ROKYCANOVA NEBO TRAMVAJ č. 5, 9, 15, 26 LIPANSKÁ). TĚŠÍM SE NA VÁS.
Do těšení se mi dnes mísí smutek: Prakticky vždy, když připravuji další z našich vycházek, sahám pro oporu k tomu, abych na nic nezapomněl a dozvěděl se pro vás něco, co jsem dosud nevěděl nebo už zapomněl, po knihách Jana E. Svobody Praha 1891 – 1918: Kapitoly o architektuře velkoměsta, Praha 1919 – 1940: Kapitoly o meziválečné architektuře a Praha 1945 – 2003: Kapitoly z poválečné a současné architektury. Posunuly, stejně jako Svobodovy drobnější studie, významně poznání české architektury 20. století a pro práci v terénu poskytly odborníkům i laikům také kýžený servis, z něhož hojně těží mnohé z toho, co přišlo po těchto knihách. Jejich autor prohrál 2. prosince 2017 dlouhý boj s nemocí. Poznal jsem ho už v dobách jeho dálkového studia dějin umění a nemálo posledních let se s ním pravidelně potkával v ministerské památkové komisi a mohl tak oceňovat jeho pevné, vždy důkladně podložené a pregnantně formulované názory. Nebolí to jen pro hlubokou úctu, kterou jsem k němu vždy cítil jako k odborníkovi, měl jsem ho rád pro jeho obdivuhodnou skromnost a pokoru.
[1] MIKOTA, Miloslav. Karel Hartig a počátky Žižkova v 19. století. Praha: KLP – Koniasch Latin Press, 1996, s. 8 a pozn. 18 na s. 46.
Czumalova nástěnka 
Napsat komentář